Soběšín - poslední voda - 18.10.-19.10.2008
Opět sedíme ve vlaku, teď však jen ve dvou a jedeme o pár kilometrů blíž než obvykle.
Pivovar, jez, tábořiště a most. Hbitě jsme vyskočily z vlaku, hluboce se nadechly a užívaly si kouzlo okamžiku. Kácov.
Je za pět minut poledne a tak spěcháme k pivovaru, aby na nás ostatní nemuseli moc dlouho čekat. Když zjistíme, že nikde nestojí Karlovo auto, vejdeme po schodech dovnitř. Tam ale také nikdo. No jo vždyť známe Karla, věčně zaneprázdněný člověk, který má ale na druhou stranu na všechno dost času. No co aspoň si stihneme dát jedno, než přijedou. Nakonec jsme stihly tři.
Skočily jsme ještě pro pár petek a šly se převléknout do "vodovodního". Připraveny vyrazit na vodu hned, jsme si sedly na schody za pivovarem a užívaly si žbluňkání Sázavy a příjemný dotek oslabených slunečních paprsků. Seděly jsem tam snad hodinu, než se přivalili ostatní a mohli jsme vyplout.
Na vodě bylo moc fajn, dokud se slunce neschovalo za obzor. Naštěstí měl s sebou Karel zahřívací prostředky. Když jsme sjely poslední jez, který byl pár desítek metrů před táborem, byla už tma a hlavně nehorázná zima. S Andy jsme dorazily do tábora jako první (ta zima nás donutila nasadit rychlejší tempo), převlíkly se a spěchaly k Pudilům na horkej čaj.
Asi kolem druhé hodiny ráno nás vylákal ze stanu jasný svit měsíce. Vyšli jsme na molo, venku mrzlo. Měli jsme co dělat, abychom se nezklouzli přímo do ledové Sázavy. Než jsme se ale nadáli, Fanda s Pepou se svlékli a skočili do tý ledový vody. A evidentně si to užívali.